Jak přijel první stroj BSA do Prahy

Snad je úkolem starší generace, předávat mladým skutečnosti, které se nějakým způsobem zapsaly do dějin toho kterého oboru. U motorismu to platí dvojnásob, protože motorismus udělal za 20. století největší pokrok. Pro nás, dědice jména Šulc, je tento úkol takřka povinností.
Začněme nejprve sdělením faktů. Před 83 lety, v prosinci 1922 ujel velký propagátor a zakladatel motorismu v ČSR pan Augustin Šulc na motocyklu BSA 770 ccm se sajdkárem a spolujezdcem, neboli (podle dobového názvu) průvodčím, Františkem Nušlem, cestu z Londýna do Prahy. Tato cesta měla prokázat - a také prokázala - spolehlivost motocyklů BSA i v těžkých provozních podmínkách. Tatínek, kterému bylo tenkrát 22 let, nám později o této cestě vyprávěl:
Dne 8. prosince 1922 v 6 hodin a 30 minut jsem za tmy a nepříznivého londýnského počasí nastartoval motocykl BSA 770 ccm, který jako první měl u nás, a nejen u nás, dokázat svou spolehlivost. Byla zima, ale my jsem ji ani nepociťovali. Aby bylo vyprávění celé, musím Vám popsat, jak jsme byli oblečeni. Spodní prádlo jsme měli dvoje, jedno české a jedno anglické. Přes oblečení ještě šaty proti prachu, nepromokavé kalhoty a kabát značky John Bull a úplně navrch anglický nepromokavý kabát. Naši výstroj doplňovaly kukla a šála. A tak jsme vyrazili na cestu.
Již v deset hodin dopoledne byl náš motocykl naložen na loď, která nás převezla přes kanál La Manche. V 16 hodin jsme opustili belgickou celnici v Ostende. Jízda za světla po dlážděných silnicích byla zpočátku příjemná. Horší to bylo, když přišla tma a postupně i zima a mlha. Jízda se stávala čím dál tím obtížnější a přestávali jsme věřit, že splníme úkol, který jsme si dali. V Bruselu jsme si udělali krátkou přestávku, pořádně jsme se najedli, napili a trochu i zahřáli. To nás tak osvěžilo, že jsme s chutí vyrazili na další cestu neznámým krajem. Bez bloudění a zajížděk a to bylo hlavní, jsme jeli díky "Continental atlasu". V 6 hodin a 30 minut západoevropského času jsme již byli v Cáchách na belgicko-německých hranicích. Na celníky jsme museli čekat drahocennou hodinu a půl. Nebylo to ani na ohřátí, ani na osvěžení. Po několika kilometrech v Německu začal poletovat sníh. Sněžení houstlo, teplota klesla až na -6 °C. Nastával boj se sněhem i kopcovitým terénem. Často jsme si připadali jako na saních. Musel jsem stále jet na první převodový stupeň a co chvíli jsme vyprošťovali motocykl z hlubokého sněhu. Občas jsem jel po mezích s srázech, protože na neposkvrněném sněhu jsem se mohl orientovat pouze podle telegrafních tyčí, které nebyly vždy u silnice. Bylo to namáhavější, než jsem předpokládal. Pak mě začala zmáhat ospalost a začala mi být zima. Bránil jsem se všemožným způsobem. Zpíval jsem, jel na plný plyn, křičel, ale všechno bylo marné. Cítil jsem, jak se mi zavírají víčka. Svému spolujezdci jsem záviděl pohodlí a spokojenost, s jakou si seděl v sajdkáru. Z této etapy si pamatuji už jen málo - zimu, sníh, stmívání a ruku pana Nušla na levém řidítku, jak byl připraven pomoci. V sedm hodin večer jsme po třiceti hodinách nepřetržité jízdy zastavili před hotelem v Koblenci. Nejdříve jsme se vybalili ze svých slupek, trochu omyli a pak dlouho a dobře jedli. Byli jsme hrdi na motocykl, který neměl za celou tu dobu v tak extrémních podmínkách ani jednu poruchu! A zatímco my jsme spali třináct hodin, naše "besárna" klidně odpočívala v garáži hotelu. Nikdo by ale tehdy nevěřil, že je to motocykl, natož určitá značka. Byla celá navrch úplně bílá, vespod zablácená a ozdobená rampouchy.
Po zaslouženém a vydatném odpočinku jsme se rozhodli, že zbytek cesty z Koblence do Prahy dojedeme již bez přestávky. Bylo to rozhodnutí dost opovážlivé vzhledem k náročnosti cesty, ale chtěli jsme být doma co nejdříve. Na další cestu jsme vyjeli 10. prosince, tentokrát v pravé poledne. Ve čtyři odpoledne jsme projeli Frankfurtem a hodinu před půlnocí jsme vstupovali do hotelu ve Würzburgu, kde jsme chtěli načerpat sílu na další cestu. Ale tři studené párky a vlažná káva nám zrovna moc nepomohly. V jednu hodinu ráno jsme se vydali na další cestu. Před tím jsem museli sehnat ještě benzín, a to bylo zdržení další dvě hodiny. V té době ještě nebyly benzínové pumpy na silnici, pohonné hmoty se prodávaly přímo ze sudů. Měli jsme sice z Prahy seznam míst, kde benzín prodávají, ale ve Würzburgu jsme ho našli až po dvou hodinách na nákladovém nádraží. Tam nastala další potíž. Zřízenec nám benzín nechtěl prodat, že prý silnice je naprosto nesjízdná a ani silné automobily na Prahu neprojely. Ale my jsme se nevzdali a taku mu nezbylo nic jiného, než nám jej prodat.
Kolem páté hodiny ráno jsme za silné vánice projeli Norimberkem a k polednímu dojeli k hluboko zapadaným českým hranicím. Tam čekalo další nemilé překvapení. Celnící na nás chtěli zálohu na clo ve výši 8000 Kčs, jinak že nás nepustí dál. Tolik peněz jsme neměli.Po dlouhém dohadování jsem se celníka zeptal: "Věřím, že nás nemůžete pustit, ale co když nastartujeme a odjedeme, budete po nás střílet?" A celní řekl ne! Tak jsme tedy jeli. Příhoda vypadá docela žertovně, když ji mohu vyprávět v suchu a teple s vědomím, že to dobře dopadlo, ale tehdy nám směšná nepřipadala. Cesta nám zase začala ubíhat, přiblížili jsme se k Plzni. S postupujícím soumrakem se znovu přihlásila únava a někde u Zdic přišla krize. Svého spolujezdce jsem začal oslovovat cizími jmény, dokonce jsem co chvíli zastavoval v domnění, že osvětlená okna domů vesnic, které jsme projížděli, jsou okna vlaku, který jede po silnici. Vzpamatoval jsem se teprve v Praze Košířích, když František doplňoval benzín do nádrže. Kolem totiž jela tramvaj a já vykřikl: Franto, jsme v Praze! Jakou ten měl radost, že jsem opět při smyslech, to si nikdo nedovede představit.
Uvítání pracovníky Autoklubu bylo opravdu upřímné a úplně z nás setřáslo tu obrovskou únavu - byli jsem doma!
Trať Londýn - Praha, měřící 1400 mil, jsem ujel za 86 hodin, včetně spánku, jídla a všech těch nepředvídatelných zdržení.

napsal Augustin Šulc (*1900 - +1979), první dovozce motocyklů BSA do Československa